IV. senát Ústavního soudu (soudce zpravodaj Jaromír Jirsa) částečně vyhověl ústavní stížnosti a zrušil rozsudek Nejvyššího soudu, neboť jím bylo porušeno právo stěžovatelky na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Ve zbytku byla ústavní stížnost odmítnuta pro zjevnou neopodstatněnost.
Stěžovatelka byla zdravotní sestrou zaměstnanou v letech 1979–1990 u Ústavu národního zdraví Národního výboru hlavního města Prahy, Fakultní nemocnice Praha 10 – Vinohrady. V roce 1983 utrpěla při noční směně pracovní úraz pádem na nemocniční chodbě, při němž si způsobila otřes mozku. Až do ukončení pracovního poměru byla v dlouhodobé pracovní neschopnosti a poté v plném invalidním důchodu, neboť kvůli pracovnímu úrazu trpí povahovými změnami organického charakteru, depresivními stavy a úzkostnou poruchou. Stěžovatelce byly v letech 1983–1994 nejprve Ústavem národního zdraví, později příspěvkovou organizací Fakultní nemocnice Královské vinohrady (vedlejší účastnice řízení) dobrovolně poskytovány kompenzace ztráty příjmu, způsobené pracovním úrazem. V roce 1994 stěžovatelka vedlejší účastnici v rozporu s dohodou z roku 1991 nedoložila čestné prohlášení o neměnnosti svého stavu, a proto vedlejší účastnice přestala stěžovatelce vyplácet rentu dorovnávající rozdíl mezi výší invalidního důchodu a průměrné mzdy zdravotní sestry, na kterou by stěžovatelka dosahovala, kdyby se jí nestal pracovní úraz. K další úhradě renty stěžovatelka vedlejší účastnici vyzvala až dopisem z roku 2008. Stěžovatelka zažalovala v únoru 2011 vedlejší účastnici o zaplacení částky 432 000 Kč s příslušenstvím, představující rozdíl mezi výší invalidního důchodu a průměrné mzdy zdravotní sestry v rozhodném období za dobu tří let od podání žaloby zpětně, a dále o placení měsíční renty ve výši 12 000 Kč od 1. 3. 2011 z titulu náhrady ztráty na výdělku v důsledku pracovního úrazu.
Obvodní soud pro Prahu 10 žalobu co do částky 144 000 Kč zamítl z důvodu promlčení nároku na jednotlivá plnění, potvrdil však existenci nepromlčitelného práva stěžovatelky na náhradu újmy způsobené pracovním úrazem, tedy že je nárok stěžovatelky za období od 1. 3. 2009 důvodný. K pasivní legitimaci vedlejší účastnice soud uvedl, že tato je právní nástupkyní Ústavu národního zdraví, který zanikl na počátku 90. let. Městský soud v Praze jako odvolací soud toto rozhodnutí zrušil s tím, že otázka pasivní legitimace vedlejší účastnice nebyla v řízení spolehlivě prokázána. Obvodní soud pak svým v pořadí druhým rozsudkem žalobu stěžovatelky v celém rozsahu zamítl. Po provedeném dokazování totiž uzavřel, že se po likvidaci zrušeného Ústavu národního zdraví nositelem práv a závazků tohoto ústavu stal ze zákona Magistrát hl. m. Prahy a nikoliv vedlejší účastnice. Odvolací soud toto rozhodnutí potvrdil. Nejvyšší soud dovolání stěžovatelky zamítl, nesouhlasil však s výkladem obou soudů, podle kterého přešla povinnost k uspokojení uplatněného nároku na magistrát jako zřizovatele Ústavu národního zdraví. Podle Nejvyššího soudu přešla tato povinnost podle právní úpravy dřívějšího zákoníku práce buď na pojišťovnu, nebo na stát (Ministerstvo práce a sociálních věcí). Stěžovatelka se poté obrátila na Ústavní soud. Ve své ústavní stížnosti namítá porušení svého práva na spravedlivý proces a soudní ochranu, které spočívá zejména v rozdílnosti právních závěrů obecných soudů ohledně pasivní legitimace subjektu povinného plnit její nárok.
Ústavní soud dospěl k závěru, že je ústavní stížnost částečně důvodná. Občanské soudní řízení je ovládáno zásadou rovnosti účastníků řízení, která garantuje, že soud nesmí žádnému z účastníků stranit a je povinen poskytnout jim rovnocenný prostor k jejich procesním úkonům. Tomu odpovídá také rozsah poučovací…
